Anouk Maugein a Lorraine de Sagazan jsou kurátorky francouzského pavilonu „Země a regiony“. Umělecké duo bylo jednomyslně vybráno členy poroty, kterou tvoří ARTCENA, Generální ředitelství pro uměleckou tvorbu francouzského Ministerstva kultury, Institut français a Francouzský institut v Praze.
Nezávislé umělkyně scénografka Anouk Maugein a divadelní režisérka Lorraine de Sagazan spolupracují od roku 2018 na divadelních projektech a proslavily se také návrhem performancí a výstav, mimo jiné projektem Babel na 19. Benátském bienále architektury a instalací Monte di pietà, která byla představena v roce 2024 na Bienále současného umění v Lyonu.
Anouk Maugein
Absolventka pařížské školy Camondo (2016), navrhuje scénické prostory, instalace a prostředí. Její scénografické koncepty, chápané jako živé architektury, se vyznačují silným symbolickým a dramatickým nábojem. Přikládá zvláštní význam materiálu, jeho výrazu a tomu, jak určuje formu a generuje pohyb.
V roce 2016 spolupracovala v ateliéru Macieje Fiszera na operách Pygmalion a L’Amour et Psyché, které režírovala Robyn Orlin a které měly premiéru v Opéra de Dijon. V letech 2018 a 2019 navrhla scénografii pro několik výstav v Musée de Cluny v Paříži a asistovala Marcu Lainému na několika divadelních a operních projektech. Od roku 2020 spolupracuje s řadou režisérů a vytváří scénografie mimo jiné pro Jeanne Lazar, Frédérica Sonntaga, Garance Bonotto, Agathe Charnet, Émilie Lacoste a Lenu Paugam.
V roce 2023 vytvořila spolu s Lorraine de Sagazan instalaci Monte di pietà ve Ville Médicis v Římě. Instalace byla následně představena v roce 2024 v Collection Lambert ve spolupráci s Festivalem v Avignonu, a poté na 17. Bienále v Lyonu.
V roce 2024 navrhla také scénografie pro dva projekty Lorraine de Sagazan: Le Silence, uvedený v Comédie-Française, a Léviathan, prezentovaný na Festivalu v Avignonu a poté v Odéon–Théâtre de l’Europe (sál Berthier). Paralelně spolupracuje s textilním designérem Clémentem Rosenbergem na několika projektech a s ním vytvořila scénografii představení Nous étions la forêt v režii Agathe Charnet.
V roce 2025 připravuje dvě nové instalace ve spolupráci s Lorraine de Sagazan: Nature morte, uvedenou ve Ferme du Buisson v rámci kolektivní výstavy Tactical Specters, a Babel, prezentovanou na Benátském bienále architektury. Na rok 2026 chystá scénografii představení Chiens, které bude mít premiéru v Théâtre des Bouffes du Nord v Paříži, a také opery Orphée et Eurydice, uvedené v Opéra de Nantes v režii Lorraine de Sagazan.
Lorraine de Sagazan
Po studiu filozofie a herectví se v roce 2015 obrátila k režii. V Berlíně absolvovala stáže u Thomase Ostermeiera a Romea Castellucciho. Její první inscenací byla adaptace hry Démoni od Larse Noréna. Tím zahájila první tvůrčí cyklus, zaměřený na adaptaci klasických i současných textů a na to, jak se „fikce díla střetává s realitou“. Druhým dílem tohoto cyklu byla adaptace Domu loutek od Henrika Ibsena, která dále rozvíjela její zkoumání toho, co dnes může znovu oživit sílu mistrovských děl minulosti. Svůj první cyklus uzavřela v roce 2019 inscenací Absence otce, volně inspirovanou Platonovem od Antona Čechova, uvedenou na festivale Les Nuits de Fourvière a v MC93, jejíž adaptaci spolu s ní podepsal autor a dramaturg Guillaume Poix.
Tato inscenace, která výrazně zapojovala osobní zkušenosti herců, zahájila druhý cyklus tvorby zaměřený na sběr svědectví a na to, jak tentokrát fikce reaguje na realitu. S Guillaumem Poix spolupracuje i na dalších textech. Lorraine de Sagazan rozvíjí činnost své společnosti La Brèche po celém území Francie a zároveň se otevírá mezinárodnímu působení. Umělkyně, která zkoumá pohled diváka, se rozhodla setkat s těmi, kdo nevidí, a na scénu přizvala nevidomého amatérského herce ve hře La Vie invisible, uvedené v Théâtre de la Ville v lednu 2022.
Po pandemických otřesech od března 2020 opustila projekt inscenace Dekalogu podle Krzysztofa Kieślowského, aby svůj přístup „radikalizovala“ – vydala se za lidmi a kladla jim otázky o „nápravě“, v počtu odpovídajícím dnům ztraceným krizí. Výsledkem byl text, který dále rozvinul její metateatrální výzkum – hra Un Sacre, uvedená v roce 2021.
V Římě, kde byla od září 2022 rezidentkou Villa Médicis, pokračovala ve svém výzkumu imerzivního psaní. Usiluje o pozorování trhlin v realitě a o vytváření „kontra-prostorů“, které na ně odpovídají. Její inscenace Léviathan, kritické zkoumání současného soudního systému, měla premiéru v červenci 2024 na Festivalu v Avignonu a byla uvedena v květnu 2025 v Odéon – Théâtre de l’Europe.
V lednu 2024 vytvořila inscenaci Le Silence, inspirovanou dílem Michelangela Antonioniho, pro Comédie-Française – Vieux-Colombier. V rámci svého pobytu v Akademii Francie v Římě rozšířila svou tvorbu o výtvarný rozměr a spolu s Anouk Maugein začala vytvářet instalace a performance – mezi nimi Monte di Pietà, představenou v Collection Lambert a na Bienále v Lyonu (2024), dále Nature Morte pro centrum současného umění La Ferme du Buisson, La Défense pro MAC VAL, a Babel, projekt realizovaný v rámci kolektivu Parlement des Invisibles, který bude uveden v květnu 2025 na Benátském bienále architektury.
V nadcházející sezóně bude Lorraine připravovat pro Festival d’Automne představení s mladými talenty ADAMI. Současně pracuje s Anouk Maugein na projektu Chiens, který bude mít premiéru v lednu 2026 v Théâtre des Bouffes du Nord. Inscenace vychází z Bachových kantát a z významného soudního případu známého jako „porno proces“.
