- merleau ponty
Causeries 1948 / Maurice Merleau-Ponty
Traduction: Kateřina Gajdošová
Editeur tchèque : Oikoymenh 2008
«Le monde de la perception, c’est-à-dire celui qui nous est révélé par nos sens et par l’usage de la vie, semble à première vue le mieux connu de nous, puisqu’il n’est pas besoin d’instruments ni de calculs pour y accéder, et qu’il nous suffit, en apparence, d’ouvrir les yeux et de nous laisser vivre pour y pénétrer. Pourtant ce n’est là qu’une fausse apparence. Je voudrais montrer dans ces causeries qu’il est dans une large mesure ignoré de nous tant que nous demeurons dans l’attitude pratique ou utilitaire, qu’il a fallu beaucoup de temps, d’efforts et de culture pour le mettre à nu, et que c’est un des mérites de l’art et de la pensée modernes (j’entends par là l’art et la pensée depuis 50 ou 70 ans) de nous faire redécouvrir ce monde où nous vivons mais que nous sommes toujours tentés d’oublier.»
M. M-P.
Habbat Alep / Gustave Akakpo
Traduction : Matylda et Michal Lázňovských, 2008
Editeur : Divadelní ústav.
La fille d’Abou tombe enceinte alors qu’elle n’est pas mariée… L’honneur de la lignée est en jeu, et qui accepterait de l’épouser, enceinte à quarante ans, après avoir sacrifié son propre bonheur au profit des siens ? Abou décide alors de la marier à son cousin, dont c’est la première visite au pays de son père. Ce père qui a, des années auparavant, quitté sa famille et son pays, sans jamais donner de nouvelles…
Voici l’histoire d’Habbat Alep, la dernière pièce de Gustave Akakpo traduite en tchèque.
Né en 1974 à Aného, Gustave Akakpo s’illustre depuis plusieurs années dans des domaines variés de la littérature (théâtre, roman jeunesse, conte…), décrivant avec ironie l’Afrique d’aujourd’hui. Récompensé par de nombreuses distinctions, il est devenu un personnage incontournable de la littérature francophone d’aujourd’hui.
Une histoire du diable / Robert Muchembled
Traduction : Jana Vymazalová, 2008
Editeur : Argo.
Historien spécialiste des pratiques de la sorcellerie en Occident, Robert Muchembled s’est cette fois-ci intéressé à la figure du diable, et à toutes ses transformations de l’an mil à nos jours. Tantôt risible, jusqu’à être ridiculisé en littérature, tantôt effrayant, le personnage du diable est sujet à toutes les interprétations.
Bientôt, il est récupéré par l’Eglise, qui saura susciter l’effroi autour de lui, et terroriser ses fidèles pour mieux les domestiquer. A partir du XIIIè siècle, l’heure est ainsi venue pour Satan de prendre sa pleine place dans les imaginaires, inspirant une littérature fournie, jusqu’à l’avènement de la raison : c’est le moment pour les Lumières de s’en moquer. Aujourd’hui, « le diable entre en son crépuscule », et, apprivoisé, il n’est plus qu’un personnage dont les apparitions épisodiques au cinéma ou en littérature nous donnent des frissons temporaires. Une analyse érudite et originale de la culture occidentale, revisitée à travers le prisme de la figure du diable.
Saint lévrier : Guinefort, guérisseur d’enfants depuis le XIIIe siècle / Jean-Claude Schmitt
Traduction : Helena Beguivinová, 2007
Editeur : Academia.
C’est dans la Dombes, au nord de Lyon, que le frère dominicain Etienne de Bourbon, prédicateur de l’Inquisition, découvre au XIIIè siècle un culte étrange : les femmes de la région se réunissent sur la tombe supposée d’un chien, devenue un véritable lieu de pèlerinage, en espérant la guérison de leur enfant malade.
Pourquoi un engouement religieux pour cet animal ? L’origine de ce culte remonte aux circonstances pour le moins particulières de sa mort, rapportées par une légende populaire. Dans les bois où se trouvait sa tombe, s’élevait jadis un château. Alors qu’il dormait dans son berceau, le fils du seigneur de ce château fut menacé par un serpent. Le lévrier du seigneur s’interposa et défendit l’enfant. Mais les cris de la servante et le spectacle sanglant laissèrent croire au père que le lévrier était coupable de cette attaque. Dans sa précipitation, il dégaina son épée et abattit le chien sans réfléchir. Découvrant bientôt sa méprise, il fut pris de remords et enterra le chien près de son château.
Quelques siècles plus tard, les paysans de la région continuent de se rendre en pèlerinage sur la tombe. La mission revient alors au frère Etienne de Bourbon d’enquêter sur ce phénomène. Après avoir recueilli en confession les témoignages des pèlerins, il tire bientôt la sonnette d’alarme, percevant dans cette tradition païenne une superstition que l’Eglise ne peut tolérer plus longtemps. Dès lors, il s’agit de reprendre en main ses ouailles égarées et de leur indiquer le droit chemin. Mais en vain : le culte perdurera encore pendant des siècles.
En s’intéressant à ce culte singulier dans cet ouvrage de 1979 devenu culte, Jean-Claude Schmitt étudie les rapports conflictuels entre la religion folklorique, qui subsiste malgré les tentatives de l’Eglise pour la museler, et la religion officielle. Une étude d’ensemble qui mêle les approches historiques, anthropologiques et structuralistes.
Les grandes cimetières sous la lune / Georges Bernanos
Traduction : Jan Radimský, 2008
Editeur : Dauphin.
Lorsque éclate, en juillet 1936, la guerre d’Espagne, Bernanos a d’abord beaucoup d’admiration pour le soulèvement franquiste. D’ailleurs, son fils Yves s’engage dans la Phalange. Mais peu à peu, devant la violence sanguinaire des franquistes et l’attitude d’une partie du clergé espagnol, Bernanos change de conviction. En janvier 1937, il évoque l’arrestation par les franquistes de « pauvres types simplement suspects de peu d’enthousiasme pour le mouvement », et fusillés devant le cimetière d’un village. Une fois morts, on en fait un tas que l’on arrose d’essence avant d’y mettre le feu. « Les autres camions amenaient le bétail. Les malheureux descendaient ayant à leur droite le mur expiatoire criblé de sang, et à leur gauche les cadavres flamboyants. L’ignoble évêque de Majorque laisse faire tout ça39. » C’est dans ce contexte que Bernanos écrit Les Grands Cimetières sous la lune et Nouvelle histoire de Mouchette dont José Bergamin disait : C’est l’agonie de l’Espagne. Bernanos affirmera lui-même avoir commencé à écrire ce livre en voyant passer dans des camions des condamnés à mort qui savaient seulement qu’ils allaient mourir : « J’ai été frappé par cette impossibilité qu’ont les pauvres gens de comprendre le jeu affreux où leur vie est engagée. […]
Et puis, je ne saurais dire quelle admiration m’ont inspirée le courage, la dignité avec laquelle j’ai vu ces malheureux mourir40. »
François de Saint-Cheron
De la nature des symboles / René Alleau / Flammarion, 1958
Traduction : Jakub Hlaváček, 2008
Editeur : Malvern.
René Alleau, philosophe et historien des sciences, a publié plusieurs ouvrages sur l’alchimie, les sociétés secrètes et les symboles.
La littérature alchimique, malgré son importance évidente en ce qui concerne l’histoire de l’esprit, nous est à peu près inconnue. Les textes captivent souvent, les illustrations s’imposent à nos rêves, mais, dès que nous voulons saisir un sens précis, nous nous heurtons à de grandes difficultés.
Qu’est-ce qu’un symbole ? Comment l’interpréter ?
Pourquoi l’étudier ? Ce livre fut le premier à proposer, en 1958, une méthode cohérente de classification et d’interprétation des symboles, permettant ainsi d’éviter de graves confusions dans l’interprétation des œuvres profanes et des textes sacrés.
Revolver Revue: Céline en Bohème
Par Anna Kareninová
Dans le dossier spécial de la REVOLVER REVUE 70, Anna Kareninová, traductrice de Céline, retrace l’histoire de la publication et de la réception de Céline en Bohème, des années trente jusqu’à nos jours.
A partir des lettres inédites de Céline, trouvées dans les archives du Musée de la littérature Tchèque, mais également grâce à des témoignages sur le séjour de Céline à Prague en 1933, Anna Kareninová suit la présence de Céline dans l’atmosphère intellectuelle et littéraire tchèque sur près d’un siècle.
Revolver Revue
Francophilie et Identité tchèque / Stéphane Reznikow, Honoré Champion, 2002
Traduction : Alena Lhotová, 2008
Editeur : Karolinum.
Sous la monarchie des Habsbourg, la France est apparue pour les Tchèques comme un allié potentiel, un modèle politique, un guide culturel voire un vecteur d’inclusion en Europe occidentale. Loin de se réduire à un snobisme, la francophilie tchèque fut un phénomène de société tant elle était investie, fait exceptionnel dans l’Europe de la seconde moitié du XIXe siècle, d’une mission patriotique. Contrepoids à la germanisation, facteur de résistance passive face à Vienne, instrument pour les partis politiques, miroir autocritique, elle contribua à la formation de l’identité nationale tout en posant les bases de l’amitié franco-tchèque, préparant ainsi l’indépendance obtenue en 1918. Ce livre reprend la première thèse d’histoire consacrée au rôle de la francoph ilie dans la formation de la culture européenne contemporaine.
Les trois ordres ou l’imaginaire du féodalisme / Georges Duby, Gallimard, 1978
Traduction : Irena Kozelská, 2008
Editeur : Argo.
Pour se situer eux-mêmes et pour situer les autres dans la complexité des relations sociales, les hommes se réfèrent à des schémas classificatoires simples qui constituent l’armature maîtresse d’une formation idéologique. Ces figures imaginaires s’accordent au concret des rapports de société. Elles tendent évidemment à fixer ceux-ci. Encore doivent-elles s’ajuster à l’inéluctable évolution de ces rapports.
L’une de ces figures a tenu dans l’histoire française un rôle déterminant puisqu’elle a fini par prendre corps dans des institutions et que l’« Ancien Régime » s’est construit sur elle : c’est l’image d’une société où les hommes se répartiraient en trois ordres hiérarchisés, ceux qui prient, ceux qui combattent, ceux qui travaillent. Se gardant bien de l’isoler du système global où il s’insère, Georges Duby s’efforce de comprendre pourquoi le schéma trifonctionnel, porté par le mouvement d’ensemble de l’économie, de l’organisation politique et de la culture, parvint à s’imposer dans le nord de la France durant le XIe et le XIIe siècle. Il fait apparaître ainsi la manière dont la société féodale s’est elle-même pensée.
Ce livre très personnel marque un tournant décisif dans l’orientation de la recherche et de l’écriture historiques. L’éminent médiéviste a l’art d’associer ses lecteurs, sans jamais les dérouter, aux démarches de l’érudition.
Le Combat d’hiver / Jean-Claude Mourlevat / Gallimard, 2006
Traduction : Helena Beguivinová, 2008
Editeur : Baobab&GplusG.
Le combat d’hiver est celui de quatre adolescents, évadés de leur orphelinat-prison, pour reprendre la lutte perdue par leurs parents, quinze ans plus tôt.
Au cœur d’un pays imaginaire, des jeunes gens, tous orphelins, sont détenus dans un internat qui ressemble à une prison. Cet hiver-là, une lettre mystérieuse leur révèle qu’ils sont les enfants d’une génération d’hommes et de femmes éliminés par la faction totalitaire qui a pris le pouvoir. Quatre d’entre eux choisissent de s’évader pour reprendre le combat. Mais il leur faut déjà échapper aux terribles « hommes-chiens » lancés à leur poursuite dans les montagnes glacées.
Ont-ils la moindre chance de leur échapper ? Pourront-ils compter sur l’aide généreuse du « peuple-cheval » ? Survivront-ils à la barbarie des jeux du cirque réinventés par la Phalange ?
Leur combat, hymne grandiose au courage et à la liberté, est de ceux qu’on dit perdus d’avance. Et pourtant.
Fragments d’un discours amoureux / Roland Barthes
Le Seuil, 1977
Traduction : Čestmír Pelikán, 2008
Editeur : Pavel Mervart.
L’auteur : Roland Barthes (1915 - 1980)Écrivain, critique et sémiologue, Roland Barthes fut l’un des principaux animateurs de l’aventure structuraliste française. Le Degré zéro de l’écriture, paru en 1953, fut rapidement considéré comme le manifeste d’une " nouvelle critique " soucieuse de la logique immanente du texte. Ses Mythologies (1957) le firent connaître d’un vaste public. Enseignant à l’École pratique des hautes études dès 1962, Roland Barthes occupa la chaire de sémiologie du Collège de France de 1977 à 1980. Avec Le Plaisir du texte (1973), Roland Barthes par Roland Barthes (1975), Fragments d’un discours amoureux (1977) et La Chambre claire (1979), Roland Barthes renouvela profondément les rapports de la théorie et du romanesque.
S’abîmer
Absence Adorable
Affirmation Altération Angoisse
Annulation Ascèse Atopos Attente Cacher
Casés Catastrophe Circoncire Cœur Comblement
Compassion Comprendre Conduire Connivence Contacts
Contingences Corps Déclaration Dédicace Démons Dépendance
Dépense Déréalité Drame Ecorché Ecrire Errance Etreinte
Exil Fâcheux Fading Fautes Fête Fou
Gêne Gravida Habit Identification
Image Inconnaissable Induction
Informateur Insupportable
Issues Jalousie
Je-t-aime
Langueur Lettre
Loquèle Magie Monstrueux
Mutismes nuages Nuit Objets
Obscène Pleurer Potin Pourquoi Ravissement
Regretté Rencontre Retentissement Réveil
Scène Seul Signe Souvenir
Suicide Tel Tendresse
Union Vérité
Vouloir-saisir
Hilda / Marie Ndiaye
Minuit,1999
Traduction : Zdeněk Bartoš, 2008
Editeur : Svět a divadlo.
Mme Lemarchand se met en quête d’une femme de peine, qui aura pour tâche à la fois de s’occuper de la maison et des enfants, et de l’aider à supporter la mortelle longueur des journées.
Mme Lemarchand jette son dévolu sur Hilda dont elle a entendu dire beaucoup de bien. En premier lieu, qu’Hilda est parfaitement belle de visage et de corps. Puis, qu’Hilda ne fume pas, ne prend pas de médicaments.
Mme Lemarchand n’a pas l’intention d’exploiter Hilda, ni même de la regarder comme sa bonne. Mme Lemarchand est une femme de gauche. Elle veut éduquer sa servante, la former à la chose politique, lui apprendre à penser.
Mais, Mme Lemarchand va se heurter à la résistance d’Hilda, inexprimée mais sourdement hostile. Cette muette et sotte rébellion, elle fera tout pour la vaincre, pour le bien d’Hilda. Elle aimera sa bonne contre son gré et tentera de la façonner et de la modeler, éventuellement de l’imiter.
Enquête sur des lieux / Petr Kral
Flammarion, 2007
Traduction : Petr Kral, 2008
Editeur : Torst.
«… Les lieux, grâce à de tels voisinages et échos, prennent la densité d’un véritable caillot de réel, leur configuration propre semble en même temps révéler un réseau de rapports plus large (et plus occulte) dont elle ne serait qu’un fragment : la partie visible de l’iceberg.» Petr Král nous emmène découvrir des lieux : des espaces secrets d’une villa familiale à l’hiératique bâtiment ramené à sa seule façade, en passant par un terrain vague, une boutique ancienne ou une piscine de banlieue… Partout, il interroge les «lois cachées» de ces endroits, en cherchant la formule qu’ils incarnent et qui les lie intimement à la sensibilité de l’explorateur - jusqu’à percer l’énigme dans une conclusion aussi inattendue que simple. Poète, flâneur, «métaphysicien piéton», Petr Král a publié de nombreux essais, récits de promenades et recueils. Il est l’auteur de Notions de base, préfacé par Milan Kundera et unanimement salué par la critique à l’automne 2005. Après avoir vécu à Paris de 1968 à 2006, il vit aujourd’hui à Prague.
Gamiani ou deux nuits d’excès /Alfred de Musset
1833
Traduction : Anna a Erik Lukavští
Editeur : CONCORDIA
L’édition originale de Gamiani ou Deux Nuits d’excès parut anonymement, en 1833, alors qu’Alfred de Musset écrivait Les Caprices de Marianne. Agé de vingt-deux ans, il aurait fait la gageure, devant quelques amis, de produire en trois jours un ouvrage des plus érotiques, sans jamais faire usage du moindre terme grossier. Longtemps contestée, l’attribution à Musset de ce «péché de jeunesse» a été confirmée par des spécialistes comme Poulet-Malassis ou, plus récemment, Alexandrian. Dans une langue policée, triolisme, saphisme et zoophilie sont ici à l’honneur, rehaussés de toutes les trouvailles que l’homme et la femme sont capables d’inventer. Alfred de Musset relate les ébats de la comtesse Gamiani avec Fanny et Alcide. Deux nuits au cours desquelles chacun des personnages fait le récit de son initiation et de ses plus singuliers exploits d’alcôve…
Ce court récit passe pour être le seul « véritable roman romantique obscène » selon Robert Desnos. Petit bijou policé et néanmoins pervers, qui n’est pas sans rappeler certains textes du XVIIIe siècle, il allie la crudité de la langue et la délicatesse de la plume.
Lautréamont et Sade/Maurice Blanchot
1963
Traduction : Marie Dospíšilová
Edition : Garamond
Qu’il soit question de Sade ou de Lautréamont, ce à quoi vise ce livre, c’est à élucider quels rapports entretiennent le mouvement d’écrire et le travail d’une plus grande raison, soit que celle-ci se prépare, soit qu’elle se modifie, soit qu’elle se prépare en se ruinant. Dans le cas de Sade, s’affirmer l’exigence d’une dialectique au sens moderne, la prétention de fonder la souveraineté raisonnable de l’homme sur un pouvoir transcendant de négation, lequel exprime et, tour à tour, annule, par une expérience circulaire, les notions d’homme, de Dieu, de nature, pour affirmer finalement l’homme intégral, “ l’homme unique dans son genre ”. Dans le cas de Lautréamont, c’est à une expérience non moins centrale à laquelle nous assistons, recherche d’une droiture par le détour qu’est l’écriture, travail géant d’un être enfoui qui peu à peu se lève, s’édifie et à la fin apparaît au jour, prêt à se confondre avec le jour. Seulement, dans cette expérience qu’est Maldoror, le travail s’accomplit à l’intérieur même de l’œuvre : par la gravitation des thèmes, la trituration des images, le retour et la transformation des mots, l’obsession et la métamorphose des motifs – ce qui veut dire qu’ici, “ l’espérance d’une tête ”, la promesse d’une lucidité ironique, se confond avec la genèse d’une forme.
La littérature française au présent /Dominique Viart, Bruno Vercier
2005
Traduction : Petr Dytrt, Jovanka Šotolová, Ladislav Václavík
Editeur : Garamond
Comment lire, définir et interpréter les œuvres françaises de ces dernières décennies ? Telle est la question à laquelle répond, La littérature française au présent - Héritage, modernité. Il s’agit du premier grand ouvrage critique sur la littérature d’aujourd’hui. Celui-ci est constitué de deux parties, chacune nourrie d’exemples précis. La première, intitulée « Le renouvellement des questions », s’attache à dévoiler les formes et enjeux de l’écriture de soi, de l’Histoire et du monde. La seconde partie, après avoir esquissé un portrait de l’écrivain moderne et questionné la notion d’auteur, étudie, comme l’annonce son titre (« L’évolution des genres, le conflit des esthétiques »), les diverses mutations du récit, l’évolution du roman, la présence de la poésie ainsi que les écritures dramatiques contemporaines désireuses désormais de célébrer la langue et de (re-)construire les personnages.
Exemples riches, variés (près de 1000 auteurs cités), analyses fines et clarté de la pensée font de cet ouvrage un livre unique, qui interroge intelligemment la modernité littéraire et met au jour des clés de lecture pertinentes pour mieux comprendre et apprécier les œuvres d’aujourd’hui.
Un ouvrage de culture qui s’adresse autant aux Universitaires, chercheurs, ou étudiants qu’aux passionnés de littérature contemporaine
Alexandre Gefen
Le plaisir du texte/Roland Barthes
1982
Traduction : Olga Špilarová
Edition : TRIÁDA
Plaisir du texte, jouissance que produit sa lecture… Ce n’est plus le critique littéraire qui s’exprime ici, ni le sémiologue, mais l’écrivain et le lecteur. Se prenant pour sujet d’expérience, Roland Barthes examine les effets de l’écriture sur celui qui parcourt le texte.
De la notion de plaisir
"Un Français sur deux, paraît-il, ne lit pas ; la moitié de la France est privée - se prive- du plaisir du texte. Or on ne déplore jamais cette disgrâce nationale que d’un point de vue humaniste, comme si, en boudant le livre, les Français renonçaient seulement à un bien moral, à une valeur noble. Il vaudrait mieux faire la sombre, la stupide, la tragique histoire de tous les plaisirs auxquels les sociétés objectent ou renoncent : il y a un obscurantisme du plaisir."
Ce lecteur qu’il faut "draguer"
"Si je lis avec plaisir cette phrase, cette histoire ou ce mot, c’est qu’ils ont été écrits dans le plaisir (ce plaisir n’est pas en contradiction avec les plaintes de l’écrivain). Mais le contraire ? Ecrire dans le plaisir m’assure-t-il - moi écrivain - du plaisir de mon lecteur ? Nullement. Ce lecteur, il faut que je le cherche (que je le "drague"), sans savoir où il est. Un espace de jouissance est alors créé. Ce n’est pas la "personne" de l’autre qui m’est nécessaire, c’est l’espace : la possibilité d’une dialectique du désir, d’une imprévision de la jouissance : que les jeux ne soient pas faits, qu’il y ait un jeu."
-Le voyage de Madame Knipper vers la Prusse Orientale, Architruc, Théâtre sans animaux /Jean-Luc Lagarce, Robert Pinget, Jean-Michel Ribes
Traduction : Kateřina Neveu, Daniela Jobertová, Petr Christov
Edition : Větrné mlýny
Cet ouvrage réunit trois pièces de théâtres à la fois drôles, dramatiques et absurdes
Le voyage de Madame Knipper vers la Prusse Orientale :
Sur la route de l’exil, des gens qui possédaient tout et viennent peut-être de tout perdre, se racontent le long voyage de Madame Knipper allant rechercher le corps de Tchekhov.
Architruc :
Le roi n’a plus de royaume, juste son domestique et son soldat.
Le roi n’a plus rien, rien…et il continue de vivre en croyant qu’il a tout.
Un roi et son premier ministre Baga, vivent reclus dans un minuscule appartement. il semble qu’autour d’eux, leur monde se soit effondré. Ils sont des vestiges du passé, d’un autre temps… Fable drôle, cruelle et dérisoire sur la perte du sens et de la responsabilité, elle raconte avec humour et tendresse le passage d’un monde à un autre, d’un temps à un autre
Théâtre Sans Animaux :
Dans cette pièce, Ribes a réuni des « des portraits, des gribouillis, de courtes fables. » On y découvre une série de sketches où cynisme et observations aiguisées sur un quotidien d’une extrême banalité nous font basculer dans l’absurde. ? Théâtre sans animaux a reçu en 2001 le Molière de la meilleure pièce comique.
Un Roi sans lendemain / Christopher Donner
2007
Traduction : Ladislav Václavík
Edition : Host
Rares sont ceux qui connaissent le destin tragique du petit duc de Normandie, qui représente à lui seul toute la violence et les désillusions de la Révolution.
Henri Norden se voit confier l’écriture du scénario d’un film sur Louis XVII. Las de ses romans autobiographiques revanchards, il se plonge dans la vie du jeune roi mais aussi de son assassin.
Car tout le film tiendra dans cette question inédite : qui a tué l’enfant du Temple ? Et Henri de s’atteler à retracer la vie de Jacques-René Hebert, directeur d’une feuille satirique, voix des sans-culottes et magistrat influent de la Commune de Paris. Celui qui aurait précipité la mort de l’enfant ; par haine, exaltation et stratégie politique.
Entre les heures de documentation, la rencontre avec la femme de sa vie et les passages proprement historiques, la narration est multiple et entraînante, imprimant au récit un rythme qui ne cesse de s’accélérer.
Christophe Donner traite son sujet en profondeur, il propose des portraits originaux qui expliquent sans juger et tente de redonner vie à une atmosphère unique qui a eu raison de nombreux destins.
Surtout, il démontre que, au-delà des idéaux de liberté, c’est la violence pure qui a nourri la Révolution. Le nombre d’actes gratuits et cruels commis en est la preuve, la mort de Louis XVII en est le symbole. Il nous interpelle sur le vernis jamais neutre que les historiens ont posé sur l’histoire. A se demander si chacun de ses sursauts ne furent pas que d’absurdes montées de violence…
par Claire Simon
Tobie Lolness 2. Les yeux d’Elisha /Timothée de Fombelle
2007
Traduction : Drahoslava Janderová
Edition : Baobab
Le monde de Tobie est menacé !
Le grand chêne est blessé à mort par un cratère qui ronge son cœur. Les mousses et les lichens ont envahi ses branches. Léo Blue règne en tyran sur les Cimes et retient Elisha prisonnière. Les habitants se terrent. Les Pelés sont chassés sans pitié. Pourtant, dans la clandestinité, Tobie se bat, et il n’est pas le seul.
Au plus dur de l’hiver, la résistance prend corps. Tobie parviendra-t-il à délivrer les siens et à sauver son monde fragile ?
Retrouvera-t-il Elisha ?
Au cœur d’un inoubliable monde miniature, le second et dernier tome d’un grand roman d’aventure, d’amitié et d’amour.
La première gorgée de bière/ Philippe Delerm
1997
Traduction : Tomáš Kybal
Editeur : Garamond
« C’est facile, d’écosser les petits pois. Une pression du pouce sur la fente de la gousse et elle s’ouvre, docile, offerte. (..)L’écossage des petits pois n’est pas conçu pour expliquer, mais pour suivre le cours, à léger contretemps. Il y en aurait pour cinq minutes mais c’est bien de prolonger, d’alentir le matin, gousse à gousse, manches retroussées. On passe les mains dans les boules écossées qui remplissent le saladier. C’est doux ; toutes ces rondeurs contiguës font comme une eau vert tendre, et l’on s’étonne de ne pas avoir les mains mouillées. Un long silence de bien-être clair, et puis il y aura juste le pain à aller chercher. »
On dit que la vie n’est pas simple et que le bonheur est rare. Pour Philippe Delerm, il tient en trente-quatre "plaisirs minuscules". Il évoque ici tour à tour, sous forme de petites séquences, la satisfaction immense qu’il tire tantôt de petits gestes insignifiants, tantôt d’une bienheureuse absence de gestes. De la cueillette des mûres, au plaisir sans complexe de savourer un banana-split, en passant par la magie colorée des kaléidoscopes ou l’épluchage subtil des petits pois, de véritables moments de bonheur indicibles qui tiennent pourtant dans des moments ordinaires de la vie quotidienne.
Devant le temps, Histoire de l’art et anachronisme des images/Georges Didi-Huberman
2000
Traduction : Martin Hybler
Editeur : Barrister & Principal
Mettre le temps au centre de toute pensée de l’image : nous sommes devant l’image comme devant du temps – car dans l’image c’est bien du temps qui nous regarde.
Quel genre de temps ? Durée ou instantanéité ? Continuité ou discontinuité ? Écoulement ou écroulement ? Généalogie ou nouveauté ? Les questions sont multiples. Ce livre tente de les reformuler, dans toute l’ampleur des débats qui conditionnent, aujourd’hui encore, notre approche des images : depuis l’antique fondation d’une histoire de l’art chez Pline l’Ancien jusqu’aux plus récents débats sur l’art contemporain.
Au cœur de ces dilemmes surgit une position dialectique qu’incarnent spécialement quelques penseurs non académiques des années vingt et trente, spécialement Walter Benjamin et Carl Einstein. Leur travail théorique est ici relu comme une pensée de l’anachronisme : les images ne sont ni les purs fétiches intemporels que prône l’esthétique classique, ni les simples chroniques figuratives que prône l’histoire de l’art positiviste. Elles sont des montages de temporalités différentes, des symptômes déchirant le cours normal des choses. Quand l’image survient, l’histoire se “ démonte ”, dans tous les sens du mot. Mais alors, le temps se montre, il s’ouvre dans toute sa complexité, dans son montage de rythmes hétérogènes formant anachronismes.
Façon de repenser, dans l’image, les rapports de notre Maintenant avec l’Autrefois. Façon de critiquer une certaine conception de l’histoire en proposant, via l’anachronisme – cette part maudite de l’historien – un nouveau modèle de temporalité. Façon de mettre l’image au centre de toute pensée du temps.
Les origines de la culture/René Girard
2006
Traduction : Pavla Doležalová
Editeur : CDK
Avec deux hypothèses, l’une sur le désir mimétique, l’autre sur le bouc émissaire, René Girard a bouleversé, depuis quarante ans, le champ des sciences humaines. Sa théorie, qui a replacé le christianisme au cœur de l’anthropologie, est aussi l’une des rares, depuis Durkheim, à tenter d’expliquer les phénomènes culturels et sociaux en remontant à leur origine. Au point que c’est de la ritualisation de cet événement premier que seraient nés les groupes sociaux et les mécanismes qui les protègent : tabous, normes, institutions. Mais seul le sacrifice du Christ, affirme René Girard, dévoile le meurtre fondateur.
Répondant aux questions de Pierpaolo Antonello et de João Cezar de Castro Rocha, l’auteur de La Violence et le Sacré éclaire la nature de son entreprise : une théorie du chaos appliquée à l’anthropologie. Il revient pour cela sur les grandes étapes de sa vie et de sa carrière, évoque la réception de son œuvre en France et dans le monde, et ses chantiers en cours. Face aux critiques qu’on n’a pas manqué de lui faire, mais aussi aux questions brûlantes de l’actualité, il formule différemment ses thèses (sous la forme d’un darwinisme revisité) et propose des analyses inédites : ainsi des pages sur l’Inde védique ou d’autres, plus polémiques, contre Régis Debray et ce qu’il est convenu d’appeler le « retour du religieux ».
Cette autobiographie intellectuelle apporte un éclairage singulier sur l’une des pensées les plus stimulantes de notre époque. L’itinéraire de ce chercheur totalement indépendant apparaît de fait exemplaire. En restant à l’écart des écoles de pensées, des modes académiques, voire des compromis institutionnels, René Girard a su se ménager un surprenant espace de liberté. Le prouvent le nombre et la qualité des recherches interdisciplinaires que cette œuvre suscite : autant de prismes nécessaires pour penser l’origine.
La structure du comportement /Maurice Merleau-Ponty
1942
Traduction : Jiří Pechar
Edition : Filosofický ústav
" Notre but est de comprendre les rapports de la conscience et de la nature, organique, psychologique ou même sociale. On entend ici par nature une multiplicité d’événements extérieurs les uns aux autres et liés par des rapports de causalité. " Dans cet ouvrage publié en 1942, complété en 1945 par la Phénoménologie de la perception, " s’affirme pour la première fois une philosophie existentielle où le mode d’être ultime du pour-soi ne s’avère pas être, en dépit des intentions et des descriptions contraires, celui d’une conscience-témoin " (A. de Waelhens, Préface).
La structure du comportement se place au niveau de l’expérience non pas naturelle mais scientifique et s’efforce de prouver que cette expérience, c’est-à-dire l’ensemble des faits qui constituent le comportement, n’est pas compréhensible dans les perspectives ontologiques que la science adopte spontanément.
- Pierres, suivi d’autres textes/ Roger Caillois
1971
Traduction : Josef Hrdlička
Edition : Malvern
« Je parle de pierres qui ont toujours couché dehors ou qui dorment dans leur gîte et la nuit des filons. Elles n’intéressent ni l’archéologue ni l’artiste ni le diamantaire. Personne n’en fit des palais, des statues, des bijoux ; ou des digues, des remparts, des tombeaux. Elles ne sont ni utiles ni renommées. Leurs facettes ne brillent sur aucun anneau, sur aucun diadème. Elles ne publient pas, gravés en caractères ineffaçables, des listes de victoires, des lois d’Empire. Ni bornes ni stèles, pourtant exposées aux intempéries, mais sans honneur ni révérence, elles n’attestent qu’elles. »
Roger Caillois.
Période Glaciaire/ Nicolas de Crécy
2005
Traduction : Marika Pecháčová, Magdalena Kučerová
Edition : Pro Emu
Dans un futur très lointain et totalement indéterminé, notre continent a été enseveli sous les glaces. Cet axiome posé, une expédition scientifique s’aventure dans ces contrées gelées, avec l’espoir de retrouver des traces de cette mythique civilisation disparue. L’équipe est composée de chercheurs mais aussi de chiens-cochons au remarquable flair ’historiologique’. Bien sûr, il va de soi que ceux-ci parlent comme vous et moi, portent des lunettes et savent skier. Un jour, émergeant des étendues glacées, tel un grand iceberg à la dérive, un immense bâtiment richement décoré s’offre à la curiosité des membres de l’expédition. Ils pénètrent dans cet étrange lieu et découvrent alors l’impensable : les richesses incroyables de la civilisation préglaciaire. Ils viennent sans s’en douter de pénétrer dans le Louvre, dont les collections sont miraculeusement intactes. Chaque scientifique tente alors de donner un sens aux œuvres afin d’expliquer la civilisation disparue dont ils ne connaissent rien. Ils élaborent aussitôt les plus folles extrapolations. Au moins, savent-ils le nom du continent disparu : l’Euro. La découverte d’une pièce de monnaie frappée à ce nom, ne laisse aucun doute.
La Passation blanche /Guy Viarre
Traduction : Petr Zavadil
Edition : Agite/Fra
Ce livre rassemble la plus grande partie des écrits et poèmes de Guy Viarre
Guy Viarre est né le 23 juin 1971 dans la Somme. Il se suicide à l’âge de trente ans,
Sa poésie, d’une rare tension, porte d’emblée la langue à son point de rupture – et d’exténuement. Elle s’appuie sur un fond sans fond, celui d’une réalité « très affectueuse petite / et couverte de sang », qu’elle braque d’un vers en canon-scié, qu’elle pilonne en kamikaze exténué, sans relâche, d’un ressassement perdu d’avance mais qui ne prend pas fin, que même la mort ne peut que retourner sur lui-même, en vieil Ourobouros raffamé.
Ce qui fait enfin la force de la voix de Guy Viarre, ce sont certains gestes improbables et imparables dont, entre autres : la caresse étrangleuse, la frappe lapidaire, l’oblique sans appel, le nœud coulant lent, la vrille subite et l’éternel retour du point définitif. La poésie française passée à la question du vers de Guy Viarre se voit avouer son pire et ne le ravalera pas.
Léonard; Le Geste dans l’art/ André Chastel
2002
Traduction : Kateřina Tlachová
Editeur : Barrister & Principal
Leonard de Vinci est sans doute l’artiste de la Renaissance qui a le plus fasciné, parce qu’il a mis autant de génie dans sa vie que dans son œuvre.
Inclassable, l’esprit toujours en alerte, il invente des jeux et des machines de guerre, étudie l’anatomie ou l’astronomie, écrit des poèmes et des traités scientifiques. Mais jamais, nous dit Chastel, ses multiples activités ne l’ont détourné de ce qui pour lui était l’essentiel : la peinture, seul art " doté d’une présence immédiate, totale, définitive ".
Un portrait de l’artiste à travers un recueil de trois textes.
André Chastel, célèbre historien d’art aujourd’hui disparu, fut professeur d’histoire de l’art à la Sorbonne (1955-1970), professeur au Collège de France (1970-1985), membre de l’Institut et auteur de nombreux ouvrages en particulier sur l’art de la Renaissance en Italie. Aux éditions Liana Levi ont déjà paru : Le Retable italien des origines à 1500, La Notion de Patrimoine, le texte introductif à l’ouvrage sur Titien (octobre 2000) ainsi que Le Geste dans l’art (janvier 2001).
Nations et religions à l’heure de la mondialisation/Pierre Rosanvallon, Elie Cohen, Danièle Hervieu-Léger, Adbelwahab Meddeb, Pascal Bruckner et Pierre Hassner.
2008
Editeur: Intelligences du Monde
Ce livre présente le contenu de conférences prononcées en 2007 à l’Institut Français de Prague. Ces conférences s’inscrivaient dans le cadre d’un cycle intitulé « Intelligences du monde » dont l’objectif est de présenter en République Tchèque les grandes tendances du débat public français. Cette année là, ce cycle était consacré à la question du devenir de la nation et de la religion. Assiste-t-on à un dépérissement, à une permanence ou à un renouveau de ces cadres traditionnels de notre vie collective ? Telle est la question, centrale pour nos sociétés, à laquelle avaient accepté de répondre quelques unes des plus grandes signatures de la vie intellectuelle française : Pierre Rosanvallon, Elie Cohen, Danièle Hervieu-Léger, Adbelwahab Meddeb, Pascal Bruckner et Pierre Hassner.
[cs]
- merleau ponty
Svět vnímání / Merleau-Ponty, M.
Překlad: Kateřina Gajdošová
Nakladatel : Oikoymenh 2008
Sv. 6: Sedm promluv, které Maurice Merleau-Ponty napsal pro rozhlasový pořad nazvaný „Hodinka francouzské kultury“, bylo uvedeno v podání samotného autora v roce 1948. Obecným tématem tohoto pořadu bylo „utváření myšlení“.
Habbat alep / Gustave Akakpo
2006
Překlad: Matylda a Michal Lázňovských
Nakladatel: Divadelní ústav, 2008
Sedmý svazek francouzsky psané africké dramatiky, který vychází v edici Současná hra. Hra tožského autora vypráví příběh spisovatele, vracejícího se do rodné země pátrat po pradávném jazyce, vlastních kořenech, ale i nejpříhodnějším místě pro stavbu zábavního parku.
Jeho příbuzní se ho snaží oženit se sestřenicí, která čeká dítě a nemá pro něj otce.
Během spisovatelova putování po zemi, která je mu spíše cizinou než vlastí, se setkáváme s komickými, absurdními, ale i tragickými rysy současného světa.
Dějiny ďábla / Robert Muchembled
2000
Překlad: Jana Vymazalová
Nakladatel: Argo, 2008
Kniha Dějiny ďábla francouzského historika Roberta Muchembleda, který tímto dílem navázal na své úspěšné studie dějin čarodějnictví, se nezabývá jen tradičním vnímáním ďábla. Proměny obrazu Zla totiž vypovídají mnoho i o tom, jakým způsobem lidé nahlížejí na svůj osobní úděl a na budoucnost své civilizace. Vůdčí linie Muchembledova rozboru, zahrnujícího druhé tisíciletí křesťanské éry, tvoří dějiny těla, kultury a sociálních vazeb, které spolu velmi těsně souvisí. Všechno začíná impozantním vstupem Satana na prkna evropských dějin ve 12. století. Objevuje se ve dvojí podobě – jako strašlivý pán pekel, vládnoucí obrovské armádě démonů, a jako odporné zvíře, zakutané v tělech hříšníků. Autor se ve třech kapitolách snaží přijít na kloub záhadě honů na čarodějnice v 16. a 17. století a pak sleduje pomalý soumrak ďábla, který nastal v epoše osvícenství. Muchembled soudí, že jeho příčinou je jednak zrychlení procesu interiorizace Zla, jednak vynález fantastična v literatuře. Obě tyto tendence rozhodujícím způsobem poznamenávají vývoj v 19. a ve 20. století. V předposlední kapitole autor sleduje jemné proměny vnitřního démona, souputníka západního lidského subjektu, který se na jedné straně stále více osvobozuje od strachu z ďábla, na druhé straně se však musí mít na pozoru sám před sebou a svými pudy. V závěrečné kapitole Muchembled přehledně mapuje představy o ďáblovi na příkladech exorcismu, módy nadpřirozena, filmu, komiksu, reklamy a městských pověstí, přičemž dochází ke zjištění, že existují dva rozdílné směry – ironický odstup à la française a náhled tragický a zlověstný, který převládá ve Spojených státech.
Historik moderních dějin Robert Muchembled (1944) působí v současnosti na Universitě Paris XIII-Nord a je ředitelem l’Ecole doctorale „Vivant et sociétés“. Již řadu let se soustavně zabývá společenskými dějinami, antropologií moci, kriminality a materiálního života období 1400-1789, zejména v pařížské oblasti. Je autorem více než dvaceti prací a v roce 1997 obdržel Descartes-Huygensovu cenu udělovanou Nizozemskou královskou akademií věd a umění.
Svatý chrt, Guinefort, léčitel dětí ze 13. století / Jean-Claude Schmitt
1979
Překlad: Helena Beguivinová
Nakladatel: Academia, 2007
Ve Francii v kraji Dombes severně od Lyonu nosívaly venkovské ženy již ve 13. století, ale ještě mnoho století poté své nemocné či neduživé ratolesti na hrob svatého Guineforta, který zde měl pověst léčitele dětí. Tímto uctívaným světcem byl překvapivě pes, chrt, podle místní legendy nespravedlivě zabitý svým pánem.
Východiskem Schmittovy analýzy starého lidového kultu, jehož předmětem se stal pes, je latinsky psaná zpráva pořízená kolem roku 1260 Štěpánem Bourbonským, který v Dombes působil a jako inkvizitor se pokusil nepřípustné pověrečné chování venkovanů vymýtit, a dále rozbor migrující, pravděpodobně z Orientu pocházející legendy, jež zpracovává téma nespravedlivě zabitého věrného zvířete, i přehled světců (lidí) vykazujících se svatým Guinefortem podobnost. Schmitt dokonce ještě během přípravných studií k napsání své knihy objevil v okolí Dombes pamětníky, kteří mu potvrdili, že se léčitelské praktiky spojené s kultem svatého psa zachovávaly až do 20. století. V dlouhodobém konfliktu lidové kultury s kulturou učených kruhů vidí autor jeden z klíčů k interpretaci středověkého myšlení a středověké společnosti.
Jean-Claude Schmitt (nar. 1946), francouzský historik, přední medievalista, žák Jacquesa Le Goffa, se zaměřuje na kulturní historii, především na vztahy mezi lidovou kulturou a kulturou vzdělanců ve středověku, na lidové pověry a představy, na problematiku herezí. Čeští čtenáři už některé z jeho knih znají: Encyklopedie středověku (spolu s J. Le Goffem, Vyšehrad 2002), Revenanti: živí a mrtví ve středověké společnosti (Argo 2002), Svět středověkých gest (Vyšehrad 2006). Práce o svatém chrtu patří k jeho raným dílům a stala se klasickým příkladem skloubení metod z několika vzájemně souvisejících oborů – rozboru historického textu, kulturní antropologie, archeologie a dalších.
Velké hřbitovy v měsíčním svitu / Georges Bernanos
1938
Překlad: Jan Radimský
Nakladatel: Dauphin/Vetus Via, 2008
Georges Bernanos (1888 Paříž - 1948 Neuilly-sur-Seine) patří mezi velké francouzské prozaiky. Jeho romány (Pod sluncem Satanovým, 1926; Deník venkovského faráře, 1936; Muška, 1937 ad.), zaměřené na křesťanskou koncepci boje dobra se zlem, jsou dobře známé i v českém prostředí, kam je uváděli takoví velikáni jako Bohuslav Reynek nebo Jan Čep.
Bernanos patřil ve 30. letech vedle Jacquese Maritaina, Francoise Mauriaca, Étienna Gilsonse k respektované skupině katolicky orientovaných spisovatelů a intelektuálů s celoevropským vlivem. Jistě i proto cítil potřebu vyjádřit se ke komplikované politické situaci ve Španělsku a napsal - pro mnohé překvapivě - protifrankistický pamflet Velké hřbitovy v měsíčním svitu (Les Grands Cimetieres sous la lune, 1938). Bernanos odsuzuje zabíjení, a to ve jménu jakéhokoli vyššího zájmu, jeho politika má mystický charakter, je hledáním absolutna s odvoláním na svědomí a evangelium.
Na Velké hřbitovy v měsíčním svitu si čeští čtenáři museli počkat dlouhých sedmdesát let.
O povaze symbolů. Úvod do obecné symboliky. / René Alleau
1997/2006
Překlad: Jakub Hlaváček
Nakladatel: Malvern, 2008
Co je symbol? Jak jej vykládat? Proč jej studovat? Tato kniha jako první poskytla koherentní klasifikaci a interpretaci symbolů a umožnila vyhnout se závažným omylům při výkladu jak profánních děl tak i posvátných textů. Podle Marie-Madeleine Davy, autorky slavné Encyklopedie mystiky, je tato kniha značným přínosem zejména pro historii náboženství, vědy a umění. Zvláštní pozornost je věnována analýze znaku X.
René Alleau, francouzský filosof a historik věd, publikoval množství děl o alchymii, tajných společnostech a symbolice. Česky od něj vyšla díla: Aspekty tradiční alchymie, Hermés a dějiny věd, Tajné společnosti.
Céline v Čechách: Překlady, ohlasy, korespondence (Revolver Revue č.70/2008)
Překlad: Anna Kareninová
Nakladatel: Revolver Revue, 2008
Zřejmě žádný spisovatel 20. století se nesetkal s tak nadšenou a zároveň s tak odmítavou odezvou jako Louis Ferdinand Céline. Jeho Cestu do hlubin noci, pokládanou dnes vedle díla Joyceova a Proustova za nejvýznamnější román evropské moderny, pohotově a kongeniálně přeložil Jaroslav Zaorálek. Byl to vůbec první převod Célinova díla do cizího jazyka a od jeho vydání uplynulo stejně jako od Célinovy návštěvy Prahy právě letos sedmdesát pět let. Tuto skutečnost připomínáme textovou koláží Céline v Čechách, kterou pro 110 stran RR připravila Anna Kareninová. Komentovaný výbor z korespondence a dobových zpráv, recenzí a studií můžeme číst nejen jako významný příspěvek k otázkám recepce Célinova díla, ale i jako svědectví o úrovni zdejšího literárního provozu a kulturní publicistiky od třicátých let po současnost. Zvláštní pozornost je zaměřena na spisovatelovu návštěvu Čech v létě 1933 a jeho kontakty s českým prostředím. V širším rozsahu téma Céline v Čechách zpracuje kniha připravovaná pro Edici Revolver Revue.
Frankofilství a česká identita, 1848-1914 / Stéphane Reznikow
2002
Překlad: Alena Lhotová
Nakladatel: Karolinum, 2008
V dobách habsburské monarchie se Francie začala Čechům jevit jako potenciální spojenec, politický model hodný následovaní, kulturní vzor a kromě toho i jako prostředník začleňování se do západní Evropy. Frankofilství se široce prolnulo s českým vlastenectvím, což byl v Evropě druhé poloviny 19. století zvláštní úkaz, a proto nebylo pouhým projevem společenského snobismu. Češi svým frankofilstvím čelili poněmčování, vyjadřovali jím pasivní rezistenci k Vídni, využívali ho v politických zápasech mezi stranami a za účelem sebekritiky jím nastavovali sami sobě zrcadlo. Tím vším frankofilství přispívalo k budování národní identity. Zároveň pokládalo základy francouzsko-českého přátelství a podílelo se na přípravě vyhlášení nezávislosti. Dílo historika Stéphana Reznikowa věnované úloze frankofilství při vytváření moderní evropské kultury je doposud nejpodrobnějším průvodcem dějinami vztahu českého národa k Francii v uvedeném období.
Fragmenty milostného diskurzu / Roland Barthes
1977
Překlad: Čestmír Pelikán
Nakladatel: Pavel Mervart, 2008
Kniha francouzského literárního kritika, teoretika a esejisty, jednoho z nejzajímavějších představitelů francouzského strukturalismu druhé poloviny dvacátého století, vzešla z cyklu autorových seminářů vedených na École pratique. Ačkoli se tváří především jako zlomkovitý katalog figur, vybraných z řeči milenců, lze ji číst rovněž jako strhující příběh odkrývání překvapivě jazykové povahy milostného citu.
Tři řády, aneb, Představy feudalismu / Georges Duby
1978
Překlad: Irena Kozelská
Nakladatel: Argo, 2008
Kniha Tři řády aneb představy feudalismu patří mezi základní práce v českém prostředí dobře známého francouzského historika George Dubyho (1919-1996). Autor v češtině již publikovaných monografií (Věk katedrál, Rok tisíc, Neděle v Bouvines) zde na základě bohatého souboru středověkých pramenů zkoumá vznik učení o trojím lidu, jeho intelektuální zázemí a pronikání do obecných představ o božském uspořádání tehdejšího světa. V nemenší míře pojednává i o vlivu těchto tezí na velké sociální změny vrcholného středověku. Podle Dubyho zkonstruovali někdy mezi 10. a 12. stoletím model trojjediného božského uspořádání společnosti francouzští vzdělanci a teologové ve snaze posílit význam církve a duchovních ve středověké společnosti, s cílem sakralizovat tehdy velmi oslabenou panovnickou moc. V modelu třech řádů, těch, co se modlí, těch, co vládnou-bojují, a těch, co pracují, se ale uplatňovaly i některé starší představy raně středověkých myslitelů. Velkou část knihy autor věnoval také transformacím tohoto systému, které si vyžádaly sociální změny, způsobené mimo jiné rozvojem měst a rostoucí dynamikou sociálních vztahů a vznikem a prosazováním nových filozofických názorů.
Zimní bitva / Jean-Claude Mourlevat
2008
Překlad: Helena Beguivinová
Nakladatel: Baobab, 2008
Sirotčinec nebo spíš převýchovný ústav v jedné nejmenované totalitární zemi, kde vládne tyranská Falanga vedená zahořklým Van Vlyckem, kde honící psi chodí vzpřímeně a vězni jsou posíláni do krvavých gladiátorských zápasů. Zima. Milena a Bartolomeo, Helena a Miloš. Dramatický příběh o útěku z otroctví, vině, lásce a přátelství. Fantastické dobrodružství, ve kterém vám budou mnohá místa povědomá. Když nezabiješ, budeš zabit? Pro čtenáře od 14 let.
Hilda / Marie NDiaye
1999
Překlad: Zdeněk Bartoš
Nakladatel: Svět a divadlo, 2008
Hru Hilda tvoří dialogy paní Lemarchandové s Frankem Meyerem týkající se pouze a jedině tajuplné Hildy, Fankovy ženy, kterou mu paní Lemarchandová jako její zaměstnavatelka postupně odcizuje. Tvrdí, že chce mít z Hildy nejen vychovatelku pro své děti, ale především důvěrnici, přítelkyni, bytost sobě rovnou. Jak roste Frankova touha získat zpět svoji ženu, roste i urputnost, s níž paní Lemarchandová Hildu skrývá, až manželství zcela zničí. Ovšem v okamžiku, kdy se Frank s odchodem choti vyrovná a začne žít s její sestrou Corinne, opadne i zájem paní Lemarchandové. Hilda, kterou nikdy nespatříme, se stává přívažkem, zátěží, trpěnou a neužitečnou bytostí, jejíž tržní hodnota jakoby se rovnala intenzitě Frankovy potřeby.
Před dvaceti lety Marie N’Diaye vydala svůj první román Bohatá budoucnost. Knihy, které vydala v následujících letech, potvrdily její talent a bohatou imaginaci, kterým vděčí za své výlučné místo na současné francouzské literární scéně. Je to udivující dráha autorky zvláštních a realistických knih, jejichž témata prozrazují vliv Kafky, Faulknera, Durasové. Svůj první román Bohatá budoucnost vydala v sedmnácti letech v nakladatelství Minuit. Za román Rosie Carpe získala v roce 2001 cenu Femina. Její román Čarodějnice vyšel v roce 2007 v českém překladu v nakladatelství Argo. V roce 1999 vstoupila na divadelní jeviště hrou Hilda (která byla rovněž přeložena do češtiny). Její hru Tatínek má hlad nastudoval v roce 2003 André Engel a Marie N’Diaye se tak stala první žijící autorkou, jejíž dílo je na repertoáru Comédie-Française.
Zpráva o místech / Petr Král
2008
Překlad: Petr Král
Nakladatel: Torst, 2008
Klíčová próza básníka, prozaika, esejisty, překladatele a editora Petra Krále (* 1941) vznikla z autorovy dlouholeté posedlosti „magií“ jistých – byť zdánlivě všedních – míst, z potřeby zkoumat tajemství jejich přitažlivosti a hledat za ním formuli, v níž jako by spočíval klíč ke světu vůbec. Cesta, kterou text značí, je zároveň jedním z možných shrnutí Králova životního a duchovního příběhu. Jeden z recenzentů kriticky i čtenářsky velmi úspěšného francouzského vydání knihy o ní napsal: „Zpráva o místech je právě tak dlouhá báseň jako ,předpokoj románu‘ – skvostný text o těkavé důvěrnosti všedních míst, který se čte jako se poslouchá saxofon Lestera Younga.“
Gamiani aneb dvě prostopášné noci / Alfred de Musset
1992
Překlad: Anna a Erik Lukavští
Nakladatel: Concordia, 2008
Lesbická hraběnka Gamiani, její mladičká favoritka Fanny B. a světák Alcide (spisovatelův alter ego) - tři protagonisté dvou orgiastických nocí, prožívají své erotické eskapády až do stadia paroxysmu, který nutně vyvrcholí vraždou a sebevraždou z vilnosti obou v agónii třeštících žen. Útlá erotická novela, která patří ke klasice svého žánru, bývá připisována Alfredovi de Musset.
Lautréamont et Sade / Maurice Blanchot
Lautréamont et Sade, Minuit, 1963
Překlad: Marie Dospíšilová
Nakladatel : Garamond, 2008
Maurice Blanchot se vždy distancoval od hlavních myšlenkových proudů své doby, surrealismu a existencialismu, později i od fenomenologie Martina Heideggera. Dvě studie, které tvoří tuto knihu, se zabývají dříve opomíjenými a podceňovanými postavami z dějin literatury a filozofie, jejichž důležitost, ba neopominutelnost pro jakoukoliv moderní reflexi jazyka či racionality jasně vyvstala až po druhé světové válce.
Současná francouzská literatura / Dominique Viart, Bruno Vercier
La littérature française au présent, Bordas, 2005
Překlad: Petr Dytrt, Jovanka Šotolová, Ladislav Václavík
Nakladatel : Garamond, 2008
Literatura v nových podobách má dnes ve Francii široké autorské zázemí a rozmanité obecenstvo – dokáže se obracet k publiku většinovému i velmi náročnému. Po krizi románu nenastal zánik tohoto žánru, naopak se rozšířil tematický záběr a pracuje se do hloubky s formou: francouzští a frankofonní spisovatelé píší o nových věcech a novými způsoby. Podobně francouzské divadlo a poezie prošlo v posledních desetiletích složitými peripetiemi a jsou dnes pestřejší a zajímavější než kdy dříve. Autoři knihy Současná francouzská literatura Dominique Viart a Bruno Vercier se nesnaží definovat jednoznačný názor na dnešní literární tvorbu – hledají jen způsoby, jak ji představit dnešním čtenářům. Ojedinělá publikace spojuje moderní pohled na literaturu s ukázkami z nejnovějších textů a je doplněná pro potřeby českého čtenáře bibliografií současných překladů z francouzštiny.
Rozkoš z textu / Roland Barthes
Le plaisir du texte, Seuil, 1973
Překlad: Olga Špilarová
Nakladatel : Triáda, 2008
Esej, "manifest hédonistické estetiky", proslulého francouzského sémiologa a spisovatele R. Barthesa (1915–1980) z roku 1973.
"K čemu všechna ta verbální okázalost? Je luxus řeči součást přebytečného bohatství, velkorysé neužitečnosti? Podléhá dílo rozkoše (například Proustovo) téže ekonomice jako egyptské pyramidy? Stal se dnes spisovatel reziduálním zástupcem Žebráka, Mnicha, Bonzy – neproduktivní, a přesto živený? Vydržuje kupecká společnost literární obec na způsob buddhistické sanghy, ne snad proto, aby produkovala (neprodukuje nic), ale aby spalovala energii? Spisovatel spalovač? Přebytečný, ale ne neužitečný? […] nic naplat: směna si přivlastní všechno včetně toho, co se jí vzpírá. Zmocní se textu a předá jej kolektivní ekonomice (i kdyby byla jen psychologická), vloží jej do oběhu neužitečných, avšak povolených útrat; a hle, neužitečnost se rázem stane užitečnou v obřadu potlače, výměny darů. Společnost je dvojdomá: nezištnost a zbytečnost zde, jinde obchodní předmět, jehož hodnota je dána mírou jeho neodůvodněnosti. O své dvojdomosti však společnost netuší, neví o své zvrácenosti. ,Obě sporné strany obdržely svůj podíl: pud má právo být ukojen, realitě byla vzdána náležitá úcta,´ říká Freud. ,Jenomže,´ pokračuje, ,zadarmo je jak známo jenom smrt.´ Vymanit text z oběhu může jen jeho vlastní zkáza: nepsat, přestat psát – anebo počítat s tím, že budu napořád pohledávkou." (R. Barthes, s. 23.)
- Francouzské drama dnes 2 (Cesta paní Knipperové do východního Pruska, Arcivál, Divadlo bez zvířat) / Jean-Luc Lagarce, Robert Pinget, Jean-Michel Ribes
Le voyage de Madame Knipper vers la Prusse Orientale, Architruc, Théâtre sans animaux
Překlad: Kateřina Neveu, Daniela Jobertová, Petr Christov
Nakladatel : Větrné mlýny, 2008
Francouzské drama dnes 2 je druhým pokračováním třídílného projektu iniciovaného Společností pro současnou francouzskou dramatiku Drafcont, který se snaží tuzemskému čtenáři a potencionálnímu divadelnímu divákovi přibližovat nedávnou a současnou francouzskou dramatickou tvorbu. V prvním díle Antologie současného francouzského dramatu vydaném nakladatelstvím Větrné Mlýny v roce 2005 se čtenáři mohli seznámit s první trojicí francouzských dramatiků - Philippe Minyana, Daniel Lemahieu a Xavier Durringer. Kromě nových překladů samotných her nabídla publikace svým čtenářům také studie o autorech a dílech z pera jejich překladatelů.
Podobným způsobem a za přispění totožného tvůrčího a překladatelského týmu je sestaveno rovněž prostřední pokračování antologie. Zde jsou zájemcům o francouzskou literaturu a francouzské divadlo představeni další tři autoři, kteří opět patří k výrazným jménům soudobé, francouzsky psané divadelní a dramatické scény. Druhý díl tak nabízí setkání s Jeanem-Lucem Lagarcem, Robertem Pingetem a Jeanem Michelem Ribesem. Překlady her opět doplňují studie ke všem třem otištěným hrám a úvodní předmluva francouzského odborníka. Tentokrát se této role ujal Jean-Pierre Thibaudat.
Král bez zítřka / Christophe Donner
Roi sans lendemain, Grasset&Fasquelle, 2007
Překlad: Ladislav Václavík
Nakladatel : Host, 2008
Francouzská revoluce přivádí pod gilotinu krále Ludvíka XVI. a brzy po něm i jeho manželku Marii Antoinettu. Na scéně ale zbývá jejich nezletilý syn, vévoda z Normandie, nyní vlastně nový francouzský král Ludvík XVII.. Chlapec však živoří v naprosté izolaci v pařížském vězení Temple a zanedlouho za nejasných okolností umírá. Málokdo je však ochoten uvěřit, že skutečně zemřel. Představitelé revoluční moci se k jeho smrti odmítají vyslovit a brzy se objevují desítky samozvanců, tvrdících, že právě oni jsou jedinými právoplatnými dědici francouzského trůnu…
Záhada skutečného osudu mladého krále zůstala dlouho nezodpovězena. Teprve roku 2004 bylo v bazilice Saint-Denis, tradičním místě posledního odpočinku francouzských králů, slavnostně pohřbeno Ludvíkovo takřka zázračně dochované srdce. Pochyby o pravosti relikvie byly přesvědčivě vyvráceny a nezbývá než přiznat si prostou a skličující pravdu: desetiletý král, chlapec, který se ničím neprovinil, žádný tajný život neprožil - všemi opuštěn zemřel v hrozných podmínkách pařížské věznice. Kdo přesně je však vinen jeho smrtí? Tuto otázku si v románu klade spisovatel Henri Norden, když je požádán, aby napsal scénář k filmu, v němž má být Ludvík XVII. hlavní postavou. Podezření padá na Jacquesa-Reného Héberta, hlásnou troubu sanskulotů a vydavatele bulvárního plátku Père Duchesne, který coby „hlas lidu" stál za popravou královského páru a možná měl podíl i na nešťastném konci jejich syna. Norden studuje dobové prameny, obsedantně spekuluje, snaží se ze všech sil vpravit do dobových souvislostí. Jeho práce brzy přeroste rozměry zamýšleného filmu a stane se mu cestou k vyrovnání s vlastní minulostí…
Christophe Donner se narodil roku 1956 v Paříži. Proslul především jako filmař, z jeho knih nejvíce zaujaly romány Duch pomsty (L’Esprit de vengeance, 1991), Říše morálky (L’Empire de la morale, 2001) a Prásk prásk! (Bang! Bang!, 2005).
Tobiáš Lolness II. Elíščiny oči. / Timothée de Fombelle
Tobie Lolness 2. Les yeux d’Elisha.
Překlad: Drahoslava Janderová
Nakladatel : Baobab, 2008
Velký dobrodružný román o chlapci, který měří jen o něco víc než jeden milimetr. Domovem Tobiáše je odedávna obrovský strom. Jednoho dne odmítne Tobiášův otec vydat tajemství svého geniálního, ale pro přežití stromu nebezpečného vynálezu. Rodina Lolnessových je poslána do vyhnanství a Tobiáš musí prchat. Dostane se až do země trávového lidu. Druhý a závěrečný díl románu začíná Tobiášovým návratem na strom, kterému však hrozí smrtelné nebezpečí. Srdce stromu je nahlodáno hlubokým kráterem. Tobiáš se pokusí odvrátit katastrofu. A nejen to. Musí přeci najít své rodiče…
První lok piva a další drobné radosti / Philippe Delerm
La première gorgée de bière, Gallimard 1997, 2001
Překlad: Tomáš Kybal
Nakladatel : Garamond, 2008
Philippe Delerm nabízí ve své knize návod, jak potěšit drobnými radostmi, které rozzáří úsměv na tvářích lidí a probudí jejich chuťové buňky či hmatové polštářky. Je určen především těm, kteří nemají radost ze života, protože neustále někam spěchají. A přitom stačí svlažit v parném letním dnu rty lokem vychlazeného piva nebo otevřít nehtem palce zelený lusk a ukazováčkem shrnout do dlaně malé zelené kuličky.
Před časem / Georges Didi-Huberman
Devant le temps, Minuit, 2000
Překlad: Martin Hybler
Nakladatel : Barrister & Principal, 2008
Georges Didi-Huberman (1954) je přední francouzský historik a filozof umění. Působí na École des hautes études en sciences sociales. V knize Před časem, jež je jeho první prací přeloženou do českého jazyka, se zabývá možnostmi „pravdivosti“ obrazu, vztahem člověka k obrazu, k tomu, co je vidět, a k tomu, co je skryté. Umění nepůsobí podle Hubermana jen tím, že přenáší čitelné vědomosti, ale i tím, že sestrojuje nekonečné smyčky „přenášených a rozložených vědomostí, vytvořených a přetvořených nevědomostí“. Svůj originální přístup k dějinám umění zdůvodňuje tak, že nemohou beze zbytku existovat bez teoretického, psychologického a poetického postoje k předmětu, s nímž se pracuje. Čas je ve vztahu k obrazu důležitá kategorie – ovlivňuje to, co z něj vyčteme, a z každého obrazu lze po určitém čase něco vyčíst.
O původu kultury / René Girard
Les origines de la culture, Desclée de Brouwer, 2004
Překlad: Pavla Doležalová
Nakladatel : CDK, 2008
Kniha O původu kultury seznamuje velice čtivým způsobem se současnými názory Reného Girarda. V rozhovorech s Pierpaolem Antonellem (profesorem románské literatury na univerzitě Cambridži) a Joãem Cezarem de Castro Rocha (profesorem komparatistiky a kulturní antropologie na univerzitě v Riu de Janeiro) Girard mluví o zajímavých tématech, která se týkají jeho díla i života. Popisuje důležité mezníky svého osobního i profesního vývoje, vysvětluje, jak je jeho dílo přijímáno ve Francii a ve světě, tváří v tvář kritice a palčivým otázkám současnosti energicky přeformulovává své teze a přichází s novými analýzami. Zmiňuje se také o rozpracovaných tématech, která dnes poutají jeho pozornost. René Girard ve svém celoživotním díle dospěl k odhalení mechanismu lidských tužeb, a tím významně prohloubil naše znalosti o člověku. Jeho intelektuální autobiografie podaná ve formě poutavého vyprávění tak jistě zaujme všechny čtenáře se zájmem o reflexi lidské přirozenosti v moderních humanitních a společenských vědách.
René Girard (narozen 25. 12. 1923 ve francouzském Avignonu) je světově proslulý historik, filosof, kulturní antropolog a literární kritik, jehož odborný zájem se soustřeďuje zejména na interpretaci vztahů mezi násilím, kulturou a náboženstvím. Ve svém raném díle zformuloval myšlenku, že náboženství a kultura jsou založeny na fenoménu oběti, která jako jediná má moc stmelovat lidské společenství a zažehnávat v něm soutěživé násilí pramenící z lidské touhy být jako druhý a usilovat o totéž co druhý. Tuto „mimetickou teorii“, doplněnou o výklad mechanismu „obětního beránka“, Girard později konfrontoval s biblickými texty a poukázal na to, že se v nich odmítá jak institut oběti, tak jakékoli násilí. Na tomto základě pak postavil vlastní, antropologicky pojatou interpretaci křesťanství. Girardovy názory vyvolaly mezi antropology i teology řadu diskusí a polemik, díky nimž francouzský myslitel některá tvrzení později korigoval. Na začátku 21. století je René Girard respektovaným autorem a opravdovým žijícím klasikem. V češtině vyšly jeho knihy Obětní beránek (Praha 1997) a Lež romantismu a pravda románu (Praha 1998). Přehledný a srozumitelný úvod do Girardova myšlení z pera anglického teologa Michae¬la Kirwana vyšel jako 4. svazek této edice pod názvem René Girard – Uvedení do díla (Brno 2008).
Struktura chování / Maurice Merleau-Ponty
La structure du comportement, PUF, 1942
Překlad: Jiří Pechar, Alena Bakešová, Josef Fulka, Michael Hauser, Tomáš Jeníček, Karel Novotný, Jiří Olšovský, Marcela Sedláčková, Jan Svoboda, Petr Urban, Otakar Vochoč
Nakladatel : Filosofia, 2008
Východiskem analýz, které Merleau-Ponty podává v této knize, je kritika koncepcí, které chování živých organismů pojímají jako kauzální účinky izolovaných neurofyziologických procesů; najdeme tu tedy např. i kritiku Pavlovovy teorie podmíněných reflexů. Vztah psychického řádu k řádu vitálnímu a vztah duchovna k psychičnu je autorem pojímán jako integrace, díky níž se určitá struktura stává částí struktury jí nadřazené. Vyústěním zkoumání je pak pojetí navazující na základní myšlenky Husserlovy fenomenologie.
-Kameny a další texty / Roger Caillois
Pierres, suivi d’autres textes; Le fleuve Alphée, Gallimard 1966, 1970, 1978
Překlad: Josef Hrdlička
Nakladatel : Malvern, 2008
Krátké texty a zamyšlení o kamenech s obdivem k jejich krásám a tajemstvím.
Kameny jsou v díle Rogera Cailloise nezanedbatelným tématem. V roce 1962 začíná psát "Kaneny", texty věnované kamenům samotným, bez potřeby něco srovnávat. Při těchto meditacích nad kameny jak píše, "jakoby získal něco z jejich přirozenosti".
Roger Cailloois (1913-1978) se přátelil s členy Vysoké hry, později se stal členem surrealistické skupiny. Jeho dílo zasahuje do řady oblastí od sociologie, antropologie až po literární kritiku a poezii.
Doba ledová / Nicolas de Crécy
Période glaciaire, Futuropolis, 2005
Překlad: Marika Pecháčková, Magdalena Kučerová
Nakladatel : Meander, 2008
Nicolas de Crécy patří mezi přední francouzské komiksové tvůrce a jeho tvorba je vysoce hodnocena domácí i zahraniční kritikou. Ve svém albu Période glaciaire vzdal vlastním uměleckým dílem hold mekce francouzského uměleckého světa – Louvru.
De Crécyho album je pozoruhodné samo o sobě – po výtvarné stránce jeho volnou, rozmáchlou, jakoby nervní kresbou a mistrnou prací s kompozicí a komiksovým jazykem, po stránce scénáře příběhem z blíže neurčené, nejspíše postapokalyptické budoucnosti, další doby ledové, kde po pýchách naší dnešní civilizace mnoho nezbylo. Osobití hrdinové na své pouti „prázdným“ světem ledu a sněhu (během níž vypjatě řeší vlastní vztahy a problémy) dospějí až k jedné z perel naší civilizace – Louvru.
De Crécy zde do svého příběhu a svého výtvarného výrazu vtahuje obrazy, sochy a další umělecká díla ze slavné „obrazárny“. Ovšem, již to zde nejsou vrcholná díla našeho kulturního dědictví, nýbrž podivné artefakty, kterým je třeba ve světě bez lidstva a jeho paměti dát nový smysl. O to se, často velmi komicky, ale „logicky“ snaží i de Crécyho hrdinové, čímž nakazí i čtenáře, který je veden k otázkám po povaze umění, o tom, co vlastně z nějakého artefaktu dělá umělecké dílo a proč jsme si právě tato díla vybrali jako ta nejlepší, hodná místa v nejslavnější galerii světa. Kromě svébytného uměleckého díla tak de Crécyho album nabízí neopomenutelnou přidanou hodnotu – procházku sbírkou Louvru (kterou většina domácích čtenářů nemůže znát zrovna důvěrně), která však není jen nudným výčtem, ale velmi inteligentní a hravou výpravou za uměním naší civilizace.
Ostatně nominace na cenu publika za Nejlepší album na prestižním francouzském festivalu komiksu v Angouleme v roce 2006 mluví i sama za sebe.
Bílé předání / Guy Viarre
Œuvres, 1971-2001
Překlad: Petr Zavadil
Nakladatel : Fra, 2008
Co a jakým způsobem by nám sdělili naši mrtví, pokud by mohli? Texty Guy Viarra (1971–2001) hodně napovídají. Jeho přátelé tvrdí, že se narodil jen nedopatřením. Přesto, když už byl jednou na světě, rozhodl se vydržet třicet let. Jeho řeč připomíná tu naši, ale je jakoby nelidská. Poezie odjinud, přeložená jen napůl, už za autorova života posmrtná, psaná smrtí. Podivuhodný zjev, který do moderní francouzské literatury patří jen proto, že shodou okolností zemřel ve Francii na začátku jednadvacátého století. Bílé předání je prvním pokusem o ucelené vydání díla Guy Viarra v jediné knize. Až na jeho nejdelší prózu Don’t call me worthy a na několik textů z raného období obsahuje tato kniha všechno, co z Viarrovy pozůstalosti dosud vyšlo.
Leonardo da Vinci aneb Vědy o malířství; Gesto v umění / André Chastel
Léonard; Le Geste dans l’art
Překlad: Kateřina Tlachová
Nakladatel : Barrister & Principal, 2008
Šest studií známého francouzského historika umění Andrého Chastela sebraných v tomto svazku je členěno do dvou tematických oddílů. V prvních třech studiích se autor zabývá mnohovrstevnatou osobností renesančního umělce Leonarda da Vinci a jeho vědami o malířství, ale také nutnými mezemi jeho tehdejšího poznání. V části druhé přinášíme tři Chastelovy studie o problematice gesta v umění, jíž věnoval velkou pozornost na svých seminářích na Collège de France i v řadě jiných odborných textů. Pomocí příkladů od antiky až po 20. století zkoumá znaky této nonverbální komunikace a snaží se ukázat, co vše z nich můžeme v dnešní době vyčíst a kde se naopak skrývají rizika této interpretace.
André Chastel (1912-1990), významný historik umění a autor řady odborných prací především o italském renesančním umění. V edici Dějiny a teorie umění již česky vyšla jeho kniha Vyplenění Říma. Od manýrismu k protireformaci (2003).
Národ a náboženství v dobĕ globalizace/
Pierre Rosanvallon, Elie Cohen, Danièle Hervieu-Léger, Adbelwahab Meddeb, Pascal Bruckner et Pierre Hassner.
Nations et religions à l’heure de la mondialisation
2008
Nakladatel: Rozumĕt svĕtu
Tato kniha obsahuje texty přednášek, které probĕhly na pudĕ Francouzského institutu v Praze v prubĕhu roku 2007. Přednášky se konaly v rámci cyklu nazvaného « Rozumĕt svĕtu », jehož cílemje představovat hlavní trendy francouzké veřejné debaty v České republice. V tomo roce byl přednáškový cyklus vĕnován tématu budoucnosti národa a náboženství. Jsme svĕdky zanikání, trvání, anebo obrody tĕchto tradičních rámcu našeho kolektivního života ? Na otázku, jež má z hlediska našich společností ustřední význam, odpovídalo nĕkolik význačných osobností francouzskéo intelektuálního života
Verze pro tisk
